Pro zjednodušení budeme používat tento nepřesný výraz pro označení celého Spojeného království velké Británie a Severního Irska a znalcům zeměpisu a historie se tímto omlouváme. Angličtí veterináři řeší problém s tasemnicemi. Mnozí psi mají ve střevech tasemnice (Taenia multiceps) a jejich majitelé neodklízejí trus při procházkách pastvinami, což zase vystavuje nákaze ovce. Ještě že nejsme v Anglii a tento problém nemáme! Nebo snad ano?
Nemáme‑li tolik ovcí jako Angličané, neznamená to, že u nás problémy s tasemnicemi nehrozí. Jak je to vlastně s tasemnicemi? Jsou to parazitičtí červi plochého těla, kteří ke svému vývoji vždy potřebují mezihostitele. Pokud mluvíme o tasemnicích u psů, může takovým mezihostitelem být zmíněná ovce, králík, člověk nebo blecha. Taková tasemnice si spokojeně žije ve střevech psa. Dýchat ani jíst nemusí, ani k tomu nemá orgány, jen si bere živiny z tráveniny ve střevě. Pomocí přísavek a háčků se hlavička drží střevní stěny. Za hlavičkou (scolex) se postupně vytvářejí jednotlivé články (proglotidy). Ty těsně u hlavičky jsou mladé a produkují spermie, ty vzdálenější se mění na samičí a obsahují vajíčka. Po oplození se jednotlivé články oddělují od těla a samy putují se střevním obsahem do světa. V některých případech se dokážou i samy pohybovat. I na čerstvém exkrementu se mohou „hýbat červi“. Obvykle takové články tasemnice vypadají asi jako zrnko rýže. Vajíčka, která se z článků dostanou do vnějšího prostředí, mohou být dost odolná a přežívat i několik měsíců, než je zkonzumuje mezihostitel, třeba králík při krmení senem, ovce na pastvě nebo dítě v pískovišti! V těle mezihostitele se uvolní malá larvička, která putuje vnitřními orgány a na vhodném místě se usadí, uzavře se do cysty a čeká na svůj osud. Takové cysty mohou být malé jako hrášek u tasemnice hráškové (Taenia pisiformis), ale velké i jako pomeranč, nebo dokonce dětská hlava u měchožila zhoubného (Echinococcus granulosus). V játrech, plicích anebo mozku může taková cysta být i smrtelná. A přitom samotný měchožil je tasemnička pouhých několik milimetrů velká a pes o ní ani neví!
Když neví on, musíme vědět my, jeho majitelé. Po pravdě řečeno, obvykle si parazit svého hostitele nechce zahubit. Ve velké většině případů nemají psi ani kočky se svými parazity vážnější problémy. Nebezpečí, kterému se musíme vyhnout, je další šíření parazitů v populacích na malém prostoru, například ve městech. A hlavně nechceme, aby byli ohroženi lidé. Z nich největší nebezpečí hrozí právě dětem, starým lidem a lidem s narušenou imunitou.
Jak se můžeme chránit? Samozřejmě důslednou osobní hygienou, mytím rukou a umýváním zeleniny ze zahrádek. Ale nejdůležitější je odstranit samotný potenciální zdroj nákazy. Ne psa (nebo kočku), ale tasemnici. Odčervujme! A protože si nikdy nemůžeme být jisti, zda se náš pes (kočka) nenakazil znovu, odčervujme opakovaně!
Moderní antiparazitika jsou bezpečná i při opakovaném použití. Převážná většina z nich (mluvíme tu o veterinárních lécích, ne o krmných doplňcích, bylinkách apod.) našeho chlupatého přítele spolehlivě zbaví nejen tasemnic, ale i jiných červů, o nichž si můžeme povědět zase jindy. Nejsou o nic méně nebezpeční.
Podle doporučení ESCCAP* je vhodné odčervit psa pravidelně každé tři měsíce. Poslechněme je. Za klid a bezpečí to stojí. A to nejen v Anglii.
* ESCCAP European Scientific Counsel Companion Animal Prasites® (Evropská vědecká rada pro parazity domácích zvířat)
